Turismus může hrát důležitou roli v udržitelném rozvoji. Udržitelnost je současně velice důležitou koncepcí pro turismus (UNEP&WTO 2005).
 |
| Foto: treking.cz |
Narůstající problémy cestovního ruchu (dále jen CR) představují potenciální hrozbu pro sociální, ekonomickou i environmentální sféru v turistických destinacích (Williams 1979 In: Haralambopolous a Pizam, 1996, Upchurch et al. 2000, Sheldon a Abenoja 2001, Gursoy et al. 2002). Zvyšuje se potřeba najít alternativu, která by byla vlídná pro ŽP a také pro místní obyvatelstvo (Saarinen 2006). "Ekonomický růst v turistickém průmyslu nemusí být vždy nejlepším řešením, protože vše mluví proti trvalé udržitelnosti". V současné době stojíme před dilematem, jak udržet ekonomický růst a zároveň zachovat nezničené lokality (Navrátil a Schleger 2000). "Turismus nemůže být dále vnímán jako komerční aktivita, která nemá významný dopad na přírodní a socio-kulturní prostředí do něhož je situována" (Garrod 1998 In: Sheldon a Abenoja 2001). Turismus má zcela jedinečné postavení v tom smyslu, že je schopen stát se ekonomickým i sociálním přínosem pro místní komunity a má zároveň prostředky udržovat a chránit ŽP. Za udržitelnost jsou ovšem odpovědni všichni zúčastnění aktéři (UNEP&WTO 2005). Příznivé řešení nabízejí tzv.měkké formy turismu jako protipól tvrdého CR (Najmanová 2004). Tvrdý CR nebere ohled na socio-kulturní dopady a negativní vlivy na ŽP na rozdíl od měkkého CR, jehož filosofií je minimalizace dopadů na místní komunity a ŽP. Zde je snaha o zapojení místních zdrojů a zamezení masovosti CR (Pásková a Zelenka 2002). Kremsa(2) (2004) popisuje 4 strategie, jak řešit problémy masového turismu. 1) změnit typ turismu; 2) zredukovat počet turistů na úroveň, která je pro prostředí únosná; 3) změnit samotný zdroj turismu; 4) vzdělávat turisty, návštěvníky, obchodní společnosti a vlády jednotlivých států, což by vedlo k redukci negativních dopadů CR a zároveň ke kontrole nad rozvojem. Tato strategie je nejvíce žádaná, bohužel je realizovatelná v dlouhodobém časovém horizontu.
Udržitelnost turismu je definována na základě environmentální, sociální a kulturní ohleduplnosti. Butler (1998b:28) tvrdí, že je zcela nelogické a nerealistické uvažovat o udržitelnosti pouze v jednom směru. Udržitelný turismus je založen na několika principech:
1) Přírodní a kulturní prostředí má svou vnitřní hodnotu a jeho ochrana je základem pro dlouhotrvající úspěch
2) Vztah mezi turismem a prostředím, jak přírodním, tak také kulturním, musí být koncipován tak, aby byl dlouhodobě udržitelný
3) Turismus může vylepšovat unikátní přírodní a kulturní prvky
4) Turistické aktivity by měly plně respektovat a reflektovat přírodní prostředí
5) Únosná kapacita prostředí by měla být hlavní úvahou při řízení ochrany přírodního a kulturního dědictví
6) Mělo by být dosáhnuto vyváženosti mezi potřebami návštěvníků, prostředím a místními obyvateli
7) Zapojení místních do procesu plánování udržitelného turismu je bazální pro harmonii mezi turismem a místním obyvatelstvem.
Udržitelný turismus přináší dlouhodobé výhody nejen pro lidstvo, ale také pro ŽP. Řízení turismu v jeho udržitelné formě vyžaduje dlouhodobou perspektivu, ohleduplnost v mnoha směrech, ve kterých se povětšinou turismus a ŽP rozcházejí. Vše musí být pečlivě a precizně plánováno, aby nedocházelo k environmentální škodám. Zásadní roli zde má kontinuální monitoring všech dopadů (FNNEP 1993, Sheldon a Abenoja 2001, UNEP&WTO 2005).
"CR může napomáhat takovému rozvoji, který stabilizuje ráz a funkce krajiny, posiluje kulturní identitu i sociální vazby místní komunity a má pozitivní vliv na místní ekonomiky." (Usnesení vlády č.664). Na stimulaci CR ve směru ekologicky šetrného rozvoje je vytvářen tlak především v chráněných územích (Usnesení vlády č.664).
V poslední době roste zájem o nové alternativní formy CR jako je "cykloturistika, venkovská turistika, ekoturistika, putování podél tématických tras s nabídkou historických, kulturních, technických a přírodních památek" (Hošek 2000).
PODOBY UDRŽITELNÉHO TURISMU
Venkovský cestovní ruch - aktivity v rámci venkovského turismu probíhají v souladu s přírodou, krajinou a venkovským prostředím. Zároveň je využíván společenský, kulturní a materiální prostor venkova (Mourek 2000, Čertík et al. 2000). V ČR je možno venkovský CR rozdělit do dvou specifických forem. V prvém případě se jedná o u nás tradiční fenomén chataření a chalupaření, jež má na mnoha místech masovou podobu a druhá forma představuje jednorázové pobyty na venkově. Tato forma u nás zatím není moc rozšířena (Čertík et al. 2000). Čertík et al. (2000) uvádí několik cílů venkovské turistiky. Jsou jimi především:
- Rozvíjení drobné podnikatelské aktivity na venkově
- Odlehčení přetížené infrastruktuře měst
- Snaha o omezení stěhování lidí z venkova a o celkovou stabilizaci venkova
- Péče o přírodní prostředí a krajinný ráz venkova
- Přiblížení místních krás, kultury a tradic, což by mělo vést k jejich rozvoji a ochraně
- Navrácení člověka do přírodního prostředí
Agroturistika - je vázaná na zemědělské usedlosti a farmy. Jedná se o aktivní způsob dovolené, kdy se nabízí možnost výpomoci s prací na farmě a se zvířaty, dále jízda na koni, na kole aj. (Mourek 2000, Novák 2001). Agroturistika zatím není ve většině případů provozována jako hlavní zdroj příjmu. Má charakter přivýdělku k hlavní pracovní činnosti, kterou je zemědělství (Čertík et al. 2000).
Ekoagroturismus (ekoagroturistika) - jedná se o agroturistiku provozovanou na ekologických farmách (Mourek 2000). V r.1994 bylo v Nizozemí založeno Evropské centrum pro ekoagroturistiku, ECEAT (European Centre for Ecological and Agricultural Tourism) (Čertík et al. 2000). Členem ECEAT-International je také česká nevládní organizace, která sdružuje odborníky na udržitelný CR. "Jejím cílem je přispět k udržitelnému rozvoji prostřednictvím odpovědného CR." (www.eceat.cz).
Ekoturismus (ekoturistika) - jedná se o formu CR, která je provozována s maximální ohleduplností k ŽP a klade si také za cíl vzdělávání návštěvníků v oblasti udržitelného rozvoje (Wood 2002). Termín ekoturismus je v Evropě méně užíván než na jiných kontinentech, avšak koncepty a principy ekoturismu jsou zde srovnatelně důležité jako kdekoli jinde (Quebec Ecotour.Declaration 2002). Mezinárodní ekoturistická společnost/The International Ecotourism Society (TIES) definuje ekoturismus jako "zodpovědnou formu turismu do přírodních areálů, která chrání ŽP a udržuje prosperitu místních obyvatel."(Wood 2002). Zisky z ekoturismu zůstávají místní komunitě a slouží k ochraně a zachování tradic, ochraně přírodního prostředí a údržbě sociálních, kulturních a náboženských hodnot (Wood 2002, Lončar 2004). Ekoturistu je možno charakterizovat jako vysoce uvědomělého turistu, jež minimalizuje své dopady na ŽP výběrem vhodné dopravy, upřednostňováním certifikovaných výrobků a služeb a šetrným chováním v destinaci. Upřednostňuje regionální výrobky a služby, čímž zároveň podporuje místní komunitu, má zájem o vzdělávání se v oblasti udržitelného rozvoje a je ochoten přispívat na ochranu přírody v navštívené oblasti (Burkoň 2007). Nutno dodat, že ekoturismus je provozován v malých skupinkách osob. Jako jeden z nástrojů kontrolující a řídící ekoturistické aktivity je vybírání poplatků za vstup do chráněných přírodních areálů. Část tohoto poplatku poté slouží na údržbu a ochranu areálu (WTO 2001). Jednou z forem ekoturismu je např. pozorování ptactva (birdwatching), která je oblíbená v Amazonii, Střední Americe, Novém Zélandě, deltě Dunaje aj. V ČR je zatím tato forma CR bohužel v plenkách (Pásková 2007). Přestože ekoturismus má potenciál vytvářet environmentálně a sociálně příznivé dopady, pokud není dobře organizován, může být škodlivý (Wood 2002).
Trvale udržitelný turismus (TUT) - TUT je charakterizován jako turismus, který respektuje kulturu, způsob života a socio-ekonomické struktury místních obyvatel, vytváří rovnováhu mezi produkcí a spotřebou a je ohleduplný k ŽP a přitom nesnižuje ekonomické zisky. Kombinuje ochranu ŽP s ekonomickým rozvojem. Je ovšem důležité definovat roli státu, místních iniciativ a soukromých vlastníků v zachování přírodního a kulturně-historického dědictví (Lončar 2004). Evropská charta o trvale udržitelném turismu definuje TUT v chráněných územích jako "formu rozvoje nebo managementu turistické aktivity, která zajišťuje dlouhodobou ochranu a zachování přírodních, kulturních a sociálních zdrojů a přispívá pozitivním a spravedlivým způsobem k ekonomickému růstu a k dobrému soužití jedinců, žijících, pracujících nebo navštěvujících chráněné území" (Novotný a Moravec 2004).
TUT nesmí překročit únosnou kapacitu prostředí, jinak může mít stejně škodlivé dopady jako masový turismus (Shipp 1993). Shipp (1993) člení únosnou kapacitu udržitelného turismu takto:
1) environmentální ú.k. - kapacita, kterou je prostředí schopno pojmout aniž by docházelo
k poničení či ztrátě "smyslu" místa
2) kulturní a sociální - kapacita, při níž počet návštěvníků negativně neovlivňuje místní
komunity a jejich způsob života
3) psychologická - kapacita, nabízející takové hodnoty, kvůli kterým lidé vyhledávají
chráněná území (klid, mír, nepřesycenost území lidmi a dalšími rušivými faktory).
Pásková (2003) kromě těchto tří uvádí ještě další rozdělení únosných kapacit. Jsou jimi: fyzická, ekonomická a institucionální únosná kapacita. Únosná kapacita je založena na konceptu udržitelnosti úrovně rozvoje a takové spotřeby, která nezpůsobí environmentální ani socio-kulturní zhoršení (Saveriades 2000). Zcela bazální je monitorování únosnosti rozvoje CR, které je záležitostí nejen odborníků, ale měla by se k ní vyjadřovat i široká veřejnost včetně místních obyvatel. Únosná kapacita není fixní hodnota, ale hodnota, která je závislá na vnějších a vnitřních faktorech, především na kvalitě destinačního managementu (Pásková 2001).
Geoturismus - geoturismus byl poprvé definován National Geographic jako "turismus, který udržuje geografický charakter dané turistické oblasti a podporuje její životní prostředí, dědictví, estetiku, kulturu a prosperitu místních obyvatel" (Burkoň 2007). Geoturista je charakterizován jako environmentálně uvědomělý turista, který má respekt k místní kultuře, jejím tradicím a zvykům, při nakupování dává přednost místním výrobkům a službám. V destinaci se zpravidla zdrží delší dobu, čímž také podporuje místní ekonomiku a je zaměřen na kvalitu, nikoli kvantitu prožitku. Filosofie ekoturismu a geoturismu jsou si velice blízké. Ekoturismus je definován jako aktivita, která přispívá na ochranu přírody a geoturismus přispívá kromě přírody také na místní kulturu, tradice a všechny zvláštnosti daného místa (Burkoň 2007).
Komunitní CR - "druh CR, jehož nabídka je založena na aktivitách místních obyvatel, tradicích, zvycích, kultuře, místních řemeslech a jeho realizace vychází z místní ekonomické struktury a infrastruktury". Je založen na komunitním plánování, vnější investor zde figuruje maximálně jako konzultant (Pásková 2007).
Autor: Eva Mundilová
Zdroje:
1) Burkoň, R., 2007: Management udržitelného cestovního ruchu. Příspěvek na semináři "Udržitelný cestovní ruch v chráněných územích a certifikace" konaného dne 25.5.2007 na Mezní Louce.
2) Butler, R.,W.(ed.), 2006: Aspects of Tourism. The Tourism Area Life Cycle: Applications and Modifications. Cromwell Press, Great Britain. Str.385
3) Čertík, M., a kol., 2000: Cestovní ruch. Vývoj, organizace a řízení. Nakladatelství OFF, s.r.o., Praha, 352 str.
4) European centre for eco agro tourism CZ, www.eceat.cz
5) FNNPE (Federation of Nature and National Park sof Europe, 1993: Loving them to death: Sustainable tourism in Europe's Nature and National Parks. FNNPE, 96 str.
6) Gursoy, D., Jurowski, C., Uysal, M., 2002: Resident Attitudes. A Structural Modeling Approach. Annals of Tourism Research, Vol. 29, No. 1, 79-105 str.
7) Haralambopoulos, N., Pizam, A., 1996: Perceived impacts of tourism. The case of Samos. Annals of Tourism Research, Vol.23, No.3, 503-526
8) Hošek,R. (2000): Metodika tvorby rozvojových produktů v oblasti šetrné turistiky, Praha, str.388-392, in: Kolektiv autorů (2002): Hospodářské sektory a environmentální integrace, Centrum pro otázky životního prostředí, Univerzita Karlova v Praze, str.554
9) Kremsa, V.,(2), 2004: Environmental education for sustainable management of tourism destinations, str.83-86 in: Kolektiv autorů, 2004: Cestovní ruch, regionální rozvoj a školství, recenzovaný sborník+CD ROM, Sborník referátů z 9.mezinárodní vědecké konference 19. a 20. kvěna, Tábor, vydala Jihočeské univerzita v Českých Budějovicích, str.204
10) Lončar, S.,Š., 2004: Initiatives for tourism sustainable development at the regional level, str.93-97 in: Kolektiv autorů, 2004: Cestovní ruch, regionální rozvoj a školství, recenzovaný sborník+CD ROM, Sborník referátů z 9.mezinárodní vědecké konference 19. a 20. kvěna, Tábor, vydala Jihočeské univerzita v Českých Budějovicích, str.204
11) Mourek,D., 2000: Cestovní ruch a životní prostředí, Praha, 256-284 str., in: Kolektiv autorů, 2002: Hospodářské sektory a environmentální integrace, Centrum pro otázky životního prostředí, UK v Praze, 554 str.
12) Najmanová, K.,2004: Průzkum názorového spektra obyvatel vybraných středisek Krkonošského národního parku a Národního parku Šumava. Diplomová práce, Ústav pro životní prostředí, PřF UK
13) Navrátil,A., Schleger, E. (2000): Architektonické řešení sportovních a rekreačních zařízení pro cestovní ruch a turistiku vzhledem k prostředí, Praha, str.370-380, in: Kolektiv autorů (2002): Hospodářské sektory a environmentální integrace, Centrum pro otázky životního prostředí, Univerzita Karlova v Praze, str.554
14) Novák, J.,2001: Vybrané aspekty turismu a komunikace v Krkonošském národním parku. Diplomová práce, ÚŽP, PřF UK, Praha, 80 str.
15) Novotný, R., Moravec, I., 2004: Šumava jako přírodně-kulturní oblast se zaměřením na trvale udržitelný turismus. In: Kolektiv autorů, 2004: Cestovní ruch, regionální rozvoj a školství, recenzovaný sborník+CD ROM, Sborník referátů z 9.mezinárodní vědecké konference 19. a 20. kvěna, Tábor, vydala Jihočeské univerzita v Českých Budějovicích, str.204
16) Pásková, M., 2001: Kapacita území turistického regionu Český ráj pro udržitelný rozvoj cestovního ruchu. www.ta.jcu.cz/katedra/konference/cdrom03/sekce2/08_paskova.doc ,10 str., stránky navštíveny dne 1.6.2007
17) Pásková, M., 2003: Změny geografického prostředívyvolané rozvojem cestovního ruchu ve světle kriticko-realistické metodologie. Disertační práce, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF , UK Praha. 200 str.
18) Pásková,M., Zelenka,J. 2002: Výkladový slovník cestovního ruchu. Vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Str.448
19) Pásková, M., 2007: Příležitosti a výzvy šetrného cestovního ruchu jako participativního nástroje udržitelného využívání dědictví krajiny. Příspěvek na semináři "Udržitelný cestovní ruch v chráněných územích a certifikace" konaného dne 25.5.2007 na Mezní Louce.
20) Quebec Ecotourism Declaration, 2002
21) Saarinen, J., 2006: Traditions of Sustainability in Tourism Studies. Annals of Tourism Research, Vol.33, No.4, 1121-1140 str.
22) Saveriades, A., 2000: Establishing the social tourism carrying capacity for the tourist resorts of the east coast of the Republic of Cypru. Tourism Management 21, 147-156 str.
23) Sheldon, P.,J., Abenoja, T., 2001: Resident attitudes in a mature destination: the case of Waikiki. Tourism Management 22, 435-443 str.
24) UNEP&WTO, 2005: Making Tourism More Sustainable. A Guide for Policy Makers. UNEP, WTO, 222 str.
25) Upchurch, R.,S., Teivanl, U., 2000: Resident perceptions of tourism development in Riga, Latia. Tourism Management 21, 499-507 str.
26) Usnesení vlády č.664
27) Wood, M.,E.,2002: ECOTOURISM: Principles, practises & policies for sustainability. UNEP, 32 str.