Chilské borůvky

Banální situace. Nákup salátu a kedlubny u stánku se zeleninou a ovocem na náměstí menšího středočeského města. Slovo dá slovo. „Odkud jsou ty krásné borůvky?“ Z jižních Čech asi ne, přemítám, je teprve začátek jara. Zima byla sice teplá, ale tak teplá zase ne. „Z Chile.“ „A ten meloun?“ „Z Hondurasu“. Prodavačka je sdílná a zdá se že z Čech. „Jahody a pomeranče ze Španělska. Banány z Ekvádoru. Rajčata a ranné brambory z Maroka. Květák z Francie. Paprika z Holandska. Hrozno z Jihoafrické republiky. Mrkev z Belgie. Salát z Rakouska.“

Proč to vlastně píšu? Stýská se mi snad po době reálného socialismu, kdy pracujícím nezbylo než stát dlouhé fronty na pomeranče, které soudruzi dovezli ze spřáteleného lidovědemokratického ostrova těsně před Vánoci, aby ukojili konzumní choutky občanů? Jistě ne. Ale jsem profesionálně deformován. Dlouhodobě ze zabývám ekologickou stopou, která dokáže změřit, či spíše vizualizovat ekologické dopady spotřeby zdrojů a produkce odpadů. Například borůvek, ročního provozu nové Oktávie, nízkoenergetického domu, nebo celé Prahy či České republiky. 

Foto: vitarian.cz

Ekologická stopa chilských borůvek nebude malá – někdo je musel vypěstovat, pohnojit, natrhat, naložit do náklaďáku, podchladit, aby z nich nebylo borůvkové pyré, dovést do přístavu, přeložit z náklaďáku do lodi, převést přes oceán do Rotterdamu, přeložit do týráku, dovést do logistického centra, vyložit, přeložit do tranzita a vyložit na stánek v Říčanech. Při tom všem se spálí bazény nafty a do ovzduší i do vody uvolní mraky emisí. Na náměstí ve středních Čechách mne to příliš nebolí. Co oči nevidí, srdce netrápí. Tající ledovce ukazují možná jen v televizi (neříkal něco takového prezident?) a teplé zimy jsou vlastně příjemné.

A není koneckonců fascinující, že celý globalizovaný logistický systém, onen „fyzický internet“, jak ho příhodně nazval deník Economist, tak bezproblémově a „neviditelně na pozadí“ funguje? Že přes dlouhou a strastiplnou cestu přes půl zeměkoule krabička borůvek stojí 55 Kč?

Fascinující to je. Dokonce dokáži pochopit argumenty pro další liberalizaci světového obchodu a odbourávání celních a jiných bariér, což pro rozvojový svět představuje mnohem větší šanci než veškerá rozvojová zahraniční pomoc. Nebo než dobře myšlené, ale v zásadě nesystémové modely jako Fair-trade, které řeší situaci hrstky „vyvolených“ rolníků na úkor kvanta ostatních.

Vrátím se k ale původní otázce - proč to vlastně píšu? Na chilských borůvkách mi nehrají dvě věci – cena a nedostatek spotřebitelské informace. Pokud jde o cenu, připadá mi absurdně nízká. Nejsem ekonom, ale do ceny se jistě nepromítají všechny externality jejich pěstování a dopravy z Chile do Říčan. Jejich uhlíková stopa, která je užším indikátorem než ekologická stopa, a která měří ekvivalentní emise skleníkových plynů pro daný výrobek či službu.

Spotřebitelská informace obohacená o fakt ekologické či uhlíkové stopy je tím, co mne zajímá. Krabička s borůvkami by kromě váhy, země původu, kalorické hodnoty a podobných informací obsahovala i jednoduchý koláčový graf: „zakoupením tohoto výrobku jste spotřeboval 15% vaší denní ekologické stopy“. Po borůvkách nákup oblíbeného tisku: „zakoupením tohoto výtisku jste spotřeboval 1% vaší denní ekologické stopy“. Po novinách nákup dovolené na Seychelách: 14-denní dovolená na Seychelách odpovídá spotřebě 75% vaší roční ekologické stopy“. Nebo alternativně: Uhlíková stopa tohoto výrobku je 0,5 kg CO₂. Uhlíková stopa vaší dovolené je 1,5 t CO₂.

Koho to zajímá, zní logická námitka. Podle osobních zkušeností autora rostoucí počet lidí. Už to nejsou jen „pestří a zelení“ Hany Librové, kteří se dobrovolně uskromňují a odcházejí bydlet do chaloupek bez elektřiny a tekoucí vody na vesnici. Tudy cesta pro většinovou populaci, masírovanou dnes a denně sofistikovaným marketingem nevede. A nakonec ani dost chaloupek pro 10 milionů lidí v České republice nemáme. Už to není jen princ Charles, který zveřejnil svou  uhlíkovou stopu a virtuálně přednáší, v Abu Dhabi, lehce chaotičtí přátelé Země všeho ražení či ekologicky uvědomělé návštěvnice Toulcova dvora.

Stále více lidem, přinejmenším v našich zeměpisných šířkách (na takovém Balkáně budeme muset ještě chvilku počkat či usilovně za státní peníze školit) není lhostejný původ a osud věcí, které si kupují, a které dříve nebo později doslouží. Poctivě třídí odpady, auta nemyjí v horských bystřinách a ojeté pneumatiky vrací do pneuservisu a ne do rokle za městem.  Banální situace. V tržní ekonomice (a zná někdo lepší systém?) je přesto spotřebitelská volba velmi důležitá. Dokonce důležitější než třídění odpadů a vyváření komplikovaných zákonů na ochranu přírody. Jejím předpokladem je dostatek relevantních informací a vzdělávání spotřebitelů. 

Na konci prvního desetiletí 21. století mi to připadá málo. Dnes a denně jsme zahlcování nadlimitním množstvím různých informací. Avšak informací důležitých pro náš život, a život našich blízkých, je mezi nimi opravdu minimum. Jaká je stopa chilských borůvek a jaká jihočeských, na které si holt pár měsíců do léta počkám? Kolik z 55 Kč dostal chilský sběrač nebo farmář? Kolik firma x a korporace y a stánkařka z? Kolik z DPH vybraného státem za borůvky jde na armádu, kolik na zdravotnictví a kolik na plat mého poslance? Jaká je hodnota chilských borůvek pro moje zdraví? A nakonec nejdůležitější otázka: Co si o chilských borůvkách myslí Václav, Hillary, Barack a John?[1]

Banální situace. V tržní ekonomice (a zná někdo lepší systém?) je přesto spotřebitelská volba velmi důležitá. Dokonce důležitější než třídění odpadů a vyváření komplikovaných zákonů na ochranu přírody. Jejím předpokladem je dostatek relevantních informací a vzdělávání spotřebitelů. 

 

---

[1] Na poslední otázku můžeme odpověť „vygooglovat“. Návod: „jméno příjmení on Chile’s blueberries“. Například Hillary Clinton on Chile’s Blueberries“. Na ostatní otázky odpověď tak snadno nenajdeme.